Den 5: Barra - jak se přistává na pláži na jednom z nejděsivějších letišť světa

Kolem osmé hodiny ráno jsem jako obvykle skončil ranní čtyřhodinovou směnu – fotky pro můj web byly uložené na Google disku, popisky fotek i poznámky z předchozího také, maily zodpovězené a tak jsem se vydal do velmi staromládeneckého domku mého nového kamaráda Davida, který má na starosti letišťátko Glenforsa.

V jeho skladu jsme se prohrabali vším možným a našli tři velké plechovky na 30 litrů, vymyli je benzínem, naložili do Davidova velmi ošumělého auta a vyrazili pro benzín k místní pumpě. Pumpa byla překvapivě otevřená a benzín měla také, jen nikdo nevěděl kolik oktanů. Paní u pumpy mě však ujistila, že tam přesně tenhle benzín už do sportovních letadel pár lidí bralo a tak, že bude vše v pořádku. Vzali jsme tedy 80 litrů, dovezli je k letadlu a pak s pomocí ruční bateriové pumpičky, na kterou je David ohromně hrdý, se nám podařilo většinu benzínu dostat do nádrží letadla. Nahodil jsem a trochu protočil motor, abych zjistil, jestli mu benzín chutná. Bylo to v pořádku. S Davidem jsme se tedy domluvili, že mi podobně pomůže i v sobotu. Mezitím jsem se dověděl, že žije spokojený manželský život, protože jeho žena bydlí v Newcastlu, tzn. několik set kilometrů odsud. S bratrem prodal rodinné pozemky ve Skotsku a koupili si pozemek v Portugalsku, kde postavili nějaké domky na pronájem. Taky mi vysvětlil, jak na letišti v Obanu pracuje 12 lidí, jeho provoz stojí kolem jednoho milionu liber ročně a tržby jsou asi 50 000. To je letiště, kam jsem původně chtěl letět, kde ale zavírali již v neuvěřitelné 4 hodiny odpoledne.... Vysvětlování ekonomické situace letiště Oban prokládal

David mnoha šťavnatými výrazy. Protože jsem se rozhodl tady zůstat ještě jednu noc, nemusel jsem procházet každodenní rutinou balení, nakládání věcí do letadla a obavám, zda jsem nikde nic nezapomněl. Nahodil jsem satelitní telefon, aby začal vysílat informace o mé poloze na mapu iDNES.cz, informoval o tom Jakuba, sedl jsem do letadla a vyrazil na celodenní toulání po ostrovech západního Skotska.

První jsem nafilmoval a nafotil ostrůvek Iona s klášterem, který je řazený k nejdůležitějším centrům křesťanství v Západní Evropě, pak jsem přeletěl idylické městečko Tobermory a vydal se za jedním z vrcholů mé cesty – na letiště Barra. Počasí se začalo zhoršovat – snižující se základna mraků, zrychlující se vítr a chvílemi velmi hustý déšť. To nebylo příliš slibné ve chvíli, kdy jsem vylétal na cestu asi 100 km nad otevřeným mořem směrem na letiště bez přistávacích drah. Rozhodl jsem se, že to zkusím a pokud by se to opravdu nedalo, tak se prostě vrátím.

Následující skoro hodinu letu nebudu raději popisovat. Asi 30 km před letištěm Barra se mi podařilo spojit s jejich věží a dověděl jsem se, že počasí tam se po přechodu dešťových mraků začíná rychle zlepšovat. To byla skvělá zpráva a tak jsem čekal, až zahlédnu letiště. Žádné jsem ale neviděl – jen pláž. Trochu jsem se styděl zeptat, kde letiště je, když mi GPS ukazovala, že je kousek přede mnou. Pak jsem to zkusil a dispečer mě ujistil, že jsem správně a že mám přistávat „přes ten oranžový marker“, který značí střed dráhy. Moje hlava to ale pořád nechtěla vzít – neviděl jsem žádnou dráhu, jen písek a na něm třpytící se vodu. Létal jsem nad letištěm a nevěděl úplně co s tím. Tak jsem se ještě zeptal, jestli je to dost tvrdý povrch, abych se nezabořil. Byl jsem ujištěn, že ano a tak jsem udělal ještě jeden obhlídkový okruh a šel na přistání.

Byl to dobrý nácvik přistání na vodu, při doteku se voda rozstříkla a já jsem pokračoval směrem k věži. Letadlo dělalo neobvyklé zvuky, což byla asi voda a kamínky odhazované koly zespoda na křídla. Pak jsem se zastavil a chvilku to musel rozdýchat. Na věži jsem dostal milé přivítání a dokonce i diplom, protože mimo pilotů pravidelné linky společnosti Flybe na ostrově Barra prakticky nikdo nepřistává. Pravidelná linka malým dopravním letadlem má v létě obvykle 5 spojů týdně do Glasgow. Terminál letiště je tvořen restaurací, ve které se odehrává prakticky vše – je zde odbavení letů, security, toalety, informace – chybí snad jen duty free obchod. Celkem je to tak 50 m2 které stojí ještě hasičská zbrojnice. Když jsem se trochu zklidnil a najedl, vyměnil jsem baterie v kamerách, zapnul opět satelitní telefon s GPS a požádal o povolení k nahození motoru a pojíždění.

Vše jsem obdržel, ale nevěděl jsem, kam mám vlastně pojíždět a tak jsem se domluvil, že nejlepší bude startovat podél pláže směrem na mou další destinaci – Stornoway. Na parkovišti bylo několik nadšenců, kteří mi mávali a fotili si můj start. Při rozjezdu to trochu stříkalo a drncalo, ale nakonec jsem se vznesl a udělal ještě jednu stoupavou otáčku nad letištěm, abych se rozloučil. Teprve asi po deseti minutách jsem si se studem všiml, že jsem nezavřel podvozek – to rozrušení ze startu z pláže bylo zřejmě tak velké, že potlačilo obvyklou rutinu.

Další cesta vedla od jihu k severu přes ostrovy a ostrůvky Vnějších Hebrid. Jsou tam překrásné, zcela opuštěné pláže a modrozelené voda. Letěl jsem ve 300 metrech výšky, abych si to užíval. Přes hlavní ostrov Lewis and Harris jsem letět nemohl, protože tam zrovna řádily těžké deště a visely nízké mraky a tak jsem to vzal kolem jeho východního pobřeží přímo do Stornoway. Odsud pak po krátké přestávce přes Isle of Skye do městečka Plockton, kde jsem opět vyměnil baterie v kamerách a pak už přes hrad Eilean Donan Castle zpět do Glenforsy. Chtěl jsem toho ještě obletět trochu více, ale počasí se zásadně zhoršilo, tak jsem byl rád, že jsem se dostal zpět tam, kde mám teď dva dny domov a kde mě po přistání hned při vystupování z letadla vítal můj kamarád David.