Den 10: Soluň - Gorna Oryahovitsa

Na čtvrtek jsem měl naplánovaný přelet nejsevernějších řeckých ostrovů Thasos a Samontraki, průlet nad Marmarským mořem, Princovými ostrovy a Bosporem v Turecku a přes bulharské pobřeží do vnitrozemí na letiště se světovým názvem Gorna Oryahovitsa nedaleko Velkého Tarnova uprostřed Bulharska. Z Turecka jsem měl trochu obavy, protože tam zahraniční sportovní letadla nevidí rádi a tomu také odpovídají jejich předpisy. Proto jsem ještě prověřil, zda byl správně rozeslaný letový plán, který jsem výjimečně podal už ve středu večer přes Prahu. Reakce Prahy byla, že vše je v pořádku. Dříve bych klidně šel do letadla, nahlásil se věži a čekal až mi otevřenou letový plán. To už teď ale zásadně nedělám, protože když v systému plán z nějakých důvodů není, tak to znamená zase z letadla vystoupit, dostat se zpět do věže, podat plán a čekat obvykle hodinu než se plán do systému dostane. Na velkém letišti jako Soluň je problém se i dostat od letadla do věže, protože po ploše samozřejmě sám chodit nesmím… Takže před odletem vždy zavolám na věž nebo tam zajdu a zeptám se, jestli je s mým plánem vše v pořádku nebo jej prostě v té chvíli teprve podávám. Ve čtvrtek jsem tedy dorazil na věž a dověděl se, že v systému žádný plán nemají. Celý, poměrně komplikovaný, letový plán s asi 15 nahlašovacími body jsem měl ve svém chytrém telefonu a tak mi jeho nové podání netrvalo tak dlouho. Byl jsem ale nejistý z toho, jestli Turkům stačí jedna hodina na případné odmítnutí plánu. To už jsem ale nemohl řešit a tak jsem šel k letadlu, vše si připravil a za hodinu odstartoval.

Počasí nebylo valné – kouřmo a hodně nízkých mraků, což v hornatém terénu kolem Soluně není příjemné. Zvolil jsem tedy taktiku mraky a kouřmo nadletět. Požádal jsem věž o povolení stoupat do 5500 stop. Povolení jsem dostal a vystoupal tak do perfektního počasí. Vpravo jsem v dálce viděl poloostrov Athos, kde jsem původně chtěl nafotit kláštery mnichů, kteří tam žijí stranou civilizace, ale špatné viditelnost i fakt, že jsem se pohyboval v řízené oblasti letiště Soluň mě od toho odradily. Přeletěl jsem tedy nejprve ostrov Thasos a pak i Samontraki – dva evidentně ne příliš obydlené, velmi hornaté ostrovy téměř bez vegetace. Za Samontraki jsem od dispečera letiště Kavala dostal instrukce ozvat se na turecké straně jedné ze dvou frekvencí, které mi dal. Do Turecka jsem přecházel nad bodem BELGI, pár minut letu východně od Samontraki. 

Nad BELGI jsem poslušně přeladil a začal vysílat na frekvenci 119,3 MHz Istanbul info. Nikdo se neozýval a tak jsem střídavě volal také 120,5 MHz přibližovací službu nedalekého letiště Canakkali. Ani ta se bohužel neozývala. Při tom jsem dával ještě velký pozor, abych nevletěl do velmi blízkého vojenského prostoru nad ostrovem Cokceada po mé pravé straně. Obě frekvence jsem neustále střídal a volal a volal. Odpověď žádná, na Istanbul info jsem jen začal slyšet komunikaci od pilotů, ale neslyšel jsem pozemní stanici. Asi půl hodiny jsem tak letěl nad Tureckem, obával se, aby mě nepřiletěly doprovodit na zem turecké stíhačky a neustále volal do éteru svou volací značku a názvy těch dvou míst, kam jsem se snažil dovolat. Zároveň jsem s postupně blížil ke koncové oblasti letiště Istanbul, která sahá nějakých 150 km západně od Istanbulu. Piloti dvou různých letadel se mi snažili pomoc a prý předali mou zprávu na Istanbul info, z čehož jsem měl radost, protože jsem alespoň věřil, že když o mě vědí a vědí také, že se snažím neúspěšně komunikovat, nepošlou na mě stíhačky. Nazpátek jsem ale žádné instrukce nedostal. Když jsem doletěl k hranici koncového prostoru Istanbulu, nastal další problém – letět dál s tím, že blíž Istanbulu spojení konečně navážu nebo se raději držet mimo koncový prostor a snažit se hledat jiné řešení?  Rozhodl jsem se pro druhou možnost, protože létat v řízeném prostoru tak frekventovaného letiště jako Istanbul bez povolení je z mnoha důvodů riskantní a samozřejmě i zakázané.

Těsně před koncovou oblastí (TMA) jsem tedy začal kroužit a na frekvenci Istanbul info jsem prosil o  spolupráci dopravní letadla, která jsem slyšel, jak s Istanbulem ze své výšky v klidu komunikují. Já jsem se bez koordinace se službou řízení ale obával stoupat výše než 6500 stop, což byla výška z mého letového plánu. Také jsem se musel držet mimo mraky, kterých bylo v mé výšce poměrně hodně. Asi po půl hodině kroužení, kdy jsem už ztrácel vizi co dál, mi nějaký pilot sdělil, že Istanbul info mi povolují vstup do TMA a průlet přímo směrem na bod IBLAL, což jsou hranice s Bulharskem. To znamenalo, že mě nechtějí pustit proletět kolem Istanbulu přes Bospor. Asi po 10 minutých dalšího letu se mi konečně podařilo s dispečerem Istanbul info a potom i Istanbul přibližovací služby navázat přímý kontakt. Ještě jednou jsem požádal o let přes Bospor, ale byl jsem striktně odmítnut. Držel jsem tedy směr na sever, který moji cestu zkracoval asi o hodinu a tím jsem tedy kompenzoval ztrátu času vyčkáváním na komunikaci. Z tohoto pohledu to bylo tedy pozitivní, protože jinak bych se už dostával do celkového letového času asi 6 hodin, což je na limitech zásoby benzínu. Taky jsem toho měl po asi dvou vysoce stresujících hodinách docela dost. 

Přeletěl jsem bod IBLAL na hranici s Bulharskem, bez problému navázal kontakt se Sofia Control a pak z přibližovací službou letiště Burgas. Přeletěl jsem Sozopol, Primorsko, Burgas a po další hodiny letu jsem přistál na zcela prázdném mezinárodním letišti Gorna Oryahovitsa u Velkého Tarnova. Vše bylo ok, až na maličkost, že mi mladý muž, který přišel k letadlu, řekl, že mi nemohou nijak pomoci se získáním benzínu na další cestu. To byla při mých prázdných nádržích trochu znepokojující zpráva a tak jsem k tomu člověku nejdříve pojal trochu nedůvěru. Na naprosto prázdném letišti sehnali někde pasováka, šéfa administrace i pracovníka obsluhy letadel. Vylézali ze svých kanceláří a s překvapením zjišťovali, že na jejich letiště přiletělo nějaké letadlo. Při běhání po letišti jsem se postupně spřátelil s tím hochem, který dělal šéfa čehosi a on slíbil zavolat taxikáře, vše mu vysvětlit a pomoci mi tak se dostat k pumpě, koupit benzín a načerpat ho do letadla. Na rozdíl od Řecka, kde měla letiště různé neuvěřitelné otevírací časy, pracuje letiště Gorna Oryahovitsa každý den od 6 hodin ráno do 22 hodin večer a tak jsme měli na celou akci poměrně dost času. To, že v této dlouhé době obvykle nepřiletí ani jediné letadlo nikoho zřejmě moc netrápí. Nějakých 20 lidí může přeci na letišti trávit ve dvou směnách svůj pracovní čas a dostávat výplatu. 

Taxikář přijel a tak jsme vyrazili k pumpě. Na pumpě nám nejdříve řekli, že mají jen jeden kanystr na 10 litrů. Potřeboval jsem litrů 80 a tak to by bývalo znamenalo 8 cest na 10 km vzdálené letiště a zpět, což nebylo zvladatelné. Tlačil jsem je, aby hledali dále a nakonec se podařilo najít 4 kanystry po 10 litrech. Byly nové a tak jsem je musel koupit. Po dvou cestách jsem tedy nakonec letadlo naplnil, vzal si věci a s taxíkem jsme vyrazili do hotelu. Ve zcela prázdném, hezkém hotelu ze mě byla recepční trochu překvapená, protože tam už zřejmě delší dobu žádného hosta neměli. Vše ale proběhlo v pořádku a já jsem dostal i heslo na internet. Teprve později jsem přišel na to, že heslo sice mám, ale žádné připojení tam nefunguje. Na druhou stranu jsem bez problémů ve zcela prázdné restauraci dostal po příjezdu kolem deváté večer výborné jídlo, na které jsem se již celkem těšil, protože naposled jsem měl snídani v Soluni.