4.10.2014
Ráno na Korfu mě probudil déšť. Trochu jsem znejistěl, jak se
další cesta bude vyvíjet – jak kvůli létání tak také kvůli focení.
Moře i ostrovy vypadají úplně jinak v šedém podmračeném počasí
než ve slunci s modrou oblohou. Pršet postupně přestalo, ale
opar a mraky zůstaly po většinu času, kdy jsem letěl a tak některé
snímky působí trochu smutněji.
Při podávání letového plánu jsem musel projít školením o vojenských
prostorech na jih od Korfu, pak jsem musel v přítomnosti
dispečera věže Korfu zavolat vojenskému dispečerovi letiště
Andravida a domluvit s ním přesně, jak proletím jejich
prostorem. Zajímavé je, že vojáci tu používají úplně jiné navigační
body než civilní provoz. Tyto body (názvy a jejich souřadnice) jsou
veřejně těžko dostupné, ale od pilotů se očekává, že je budou
dodržovat. Domluva byla tedy trochu složitější, ale nakonec jsem si
s pomocí obou dispečerů udělal svůj náčrtek a dohodl se, jak
poletím – v kolik hodin, kde, jak vysoko a na jakých
frekvencích budu s kým komunikovat. I přes tuto složitost se
mi podařilo do trasy zahrnout všechny důležité ostrovy na jih od
Korfu, které jsem plánoval – Paxi, Anti-Paxi, Lefkada, Ithaka,
Kefalonia a Zakynthos.
Na letišti v Korfu se o mě vzorně staral mladý zaměstnanec
Goldair Handling s nádherným jménem Adonis i jeho šéf
s podobně působivým jménem Dionisos. Řecká křestní jména mají
něco do sebe. Po startu z dráhy 17 jsem pokračoval nad ostrovy
Paxos a Anti-Paxos, dva malé ostrovy jižně od Korfu, které jsou
také součástí skupiny Jónských ostrovů. Podle řecké báje byl Paxos
stvořen bohem Poseidonem, když výchovně udeřil ostrov Korfu svým
trojzubcem, protože chtěl, aby on a jeho žena Amphitrita měli
trochu klidu. Letěl jsem ve výšce 1500 stop, kdy je vše skvěle
vidět – oba ostrovy mají krásné pláže, spoustu oliv a Anti-Paxos
také spoustu vinic. Jižně od Anti-Paxos jsem se pak stočil trochu
na východ k velkému ostrovu Lefkada, který je spojený dlouhou
cestou a mostem s pevninou. Lefkada je některými
historiky považována za bájnou Odysseovu Ithaku.
Po průletu prostoru mezi Lefkadou a pevninou jsem pokračoval dál
směrem na Ithaku, což je logicky místo, které je obecně považováno
za domov krále Odyssea z Homéovy stejnojmenné epické básně.
Zajímavé je také, že Jónské ostrovy Korfu, Paxi, Lefkada,
Kefalonia, Ithaka, Zakynthos a Kythira tvořily v letech 1800 –
1807 nezávislou „Sedmiostrovní republiku“. V letech 1807-1809
patřily Francii a po té byly pak pod Británií než v roce 1864
připojily k postupně vznikajícímu novému Řecku.
Při průletu kolem Ithaky a Kefalonie jsem se musel chovat poslušně
a neletět výše než 1500 stop ani neměnit trasu. Nad tyto ostrovy
jsem tedy letět nemohl, protože jejich hory jsou o něco vyšší.
Fotografie i videa jsou proto jen z moře. Zatímco u Ithaky se
člověk může ponořit do bájí řecké historie, následující ostrov
Kefalonia mi myšlenky přivedl ke skutečné a relativně nedávné
tragédii, která se zde odehrála – v září 1943 po vystoupení
Itálie z řad spojenců Německa zde totiž německá armáda
popravila celkem asi až 9000 italských vojáků a důstojníků, kteří
byli na ostrově umístěni. Příběh se stal taky motivem působivého
filmu Kefalonia, který je u nás k dostání. Tématu se
věnuje také kniha a film Mandolína kapitána Cornelliho.
Po opuštění jižního cípu Kefalonie jsem se přehoupl nad
Zakynthos, což je třetí největší z Jónských ostrovů (Kefalonia
je největší, Korfu je druhý největší). Po chvíli komunikace
s letištěm a čekání na přistání dvou Airbusů jsem tu nakonec
přistál i já. Během přestávky jsem řešil problém s tím, že
letiště Megara u Athén, kam jsem chtěl doletět, je hlavně vojenské
a tak bych potřeboval složitá povolení. Rozhodl jsem se tedy Megaru
vynechat – vedl k tomu i fakt, že chci cestou filmovat
Korintský průplav a přiletět na řecké vojenské letiště
s kamerami na letadle by nemuselo být přijato přátelsky.
Myslím, že všichni jsme viděli na reklamních plakátech záběry pláže
Navagio ostrova Zakynthos – bílý písek, modrá voda, skály a na
pláži ležící vrak staré lodi. Přesně tuto pláž jsem tedy chtěl
najít a nafilmovat a tak jsem se domluvil na přesné trasy
s ochotnou dispečerkou na věži letiště Zakynthos. Po startu
jsem proto letěl podél západního pobřeží ostrova, které už samo je
svými bílými útesy dech beroucí. Na severozápadě ostrova jsem pak
Navagio opravdu našel – zakroužil jsem tam vše nafotil a vydal se
na cestu do Messolonghi. Problém ale byl, že jsem se směl držet jen
do výšky 1500 stop a byl jsem za skalami, takže jsem se nemohl
dovolat rádiem ani letiště Zakynthos, ani obávaného vojenského
letiště Andravida. Po chvíli snažení mě nakonec napadlo zavolat
letiště Kefalonia, které nebylo tak daleko a hlavně mezi ním a mnou
nebyly hory. Jeho dispečerka pak můj let zkoordinovala
s vojenským letištěm Andravida a já jsem tak mohl proletět
jeho prostor.
Letiště Messolonghi je soukromé a nikde téměř nepublikované
letiště ležící na severu Patraského průlivu, který odděluje řeckou
pevninu od polo/ostrova Peloponessos. Našel jsem jej po velmi
dlouhém pátrání na internetu, když jsem ještě v Praze
připravoval trasu letu. Před letem jsem zavolal na jakési číslo a
tam se mi ozval velmi milý člověk, který mi vše slíbil – přistání,
přenocování a hlavně benzín. Při tak velkém slibovaném štěstí
najednou jsem samozřejmě pojal podezření, zda to všechno bude
pravda. A překvapivě byla – majitel letiště je penzionovaný
tříhvězdičkový generál řeckého letectva – Jorgos, který mě přivítal
na vysílačce a hned po přistání mi vysvětlil, jak bude vypadat můj
program: upoutání letadla, naložení kanystrů, odjezd k pumpě,
koupě benzínu, natankování letadla, sbalení věcí, odjezd do hotelu,
prohlídka města Messolonghi, společná večeře, noc v hotelu,
ráno setkání v 9 hodin a po té odjezd na letiště. Přesně jak
to řekl, vše probíhá. Při cestě jsem se ještě dověděl, že vzhledem
ke krizi se pan generál nyní věnuje medařství a produkuje kolem 2
tun medu ročně. Pokud by prý chtěl někdo jeho prvotřídní med
dovážet do Česka, rád bude spolupracovat. Pan generál se také snaží
vytvořit letecké muzeum z vysloužilých letadel F-104 a
dalších, na kterých létal. Později jsem se dověděl, že byl 4 roky
také starostou Missolonghi a patřil mezi nejlepší piloty řeckého
letectva. Obdivuhodný a velmi milý člověk.
Pro mě dříve neznámé městečko Messolonghi se pak ukázalo jako
historická pokladnice – žil a zemřel tu v roce 1824 lord
Byron, který velmi efektivně pomáhal osvobození Řecka od turecké
nadvlády. V roce 1826 pak zde došlo k tzv. exodu, kdy
obyvatelé města obklíčení už asi rok tureckými vojáky prorazili
obklíčení a pokusili se utéct. Podařilo se to jenom hrstce –
ostatní byli zabiti nebo zotročeni. Místní muzeum je překvapivě
plné zajímavých objektů včetně obrazů Evžena Delacroix a různých
memorablií lorda Byrona.
Teď mám starosti jak letět dále – řecká ostrovní letiště mají totiž
velmi komplikované otvírací doby, které na sebe absolutně
nenavazují. Letiště Kythera, kam chci letět dnes otvírá až ve
13.30, ale následující letiště Sitia na Krétě je otevřené jen ráno
a pak večer po setmění, kdy už nemůžu letět. Podobně je to i
s dalšími letiště kolem a tak to jdu nějak promýšlet. Uvidíme,
jak se mi to podaří….
Velkou část profesního života se věnoval letecké dopravě a cestovnímu ruchu. Kromě historie a sportů je jeho hlavním koníčkem sportovní létání. Více