Den 2: Mali Lošinj - Tivat

Ráno začalo sháněním benzínu. Taxikáře, který mě vezl na letiště, jsem přemluvil, aby mi pomohl a tak jsme nejdříve zajeli na jeho chatičku, ke které ale neměl u sebe klíče. Museli jsme ji tedy vypáčit (doufám, že byla opravdu jeho), abychom se dostali ke dvou prázdným kanystrům. S těmi jsme dojeli k pumpě. Kanystry byly dost špinavé a tak jsem je raději ještě vypláchl benzinem a pak jsme dorazili na letiště. Policista, který letiště hlídal, sledoval právě něco napínavého v televizi a tak z nás radost neměl. K letadlu mě s benzínem ale nakonec pustil. Po troše bojování se mi podařilo větší množství benzinu z kanystrů nalít do nádrží letadla. Pak jsem podal letový plán na ostrov Brač a v 10.40 jsem mohl vyrazit.

Počasí nestálo za moc – bylo silné kouřmo a vypadalo to na déšť. Svůj plán letět přes ostrov Crest na ostrov Krk, přeletět Rijeku a pak na jih přes Pag jsem musel operativně zrušit – viditelnost byla na focení a možná i na létání severně od Malého Lošinje hodně špatná. 

Na sever jsem tedy letěl jen kousek – nad městečko Oros, kde byla hodně dříve šíje spojující ostrovy Cres a Lošinj. Pak zde byl vykopán průliv, který vytvořil mezinárodní lodní cestu a Oros byl živým mezinárodním přístavem. Dnes se jedná o malé, ospalé městečko s mostem opět spojujícím oba ostrovy. Stejně jako ostrovy Krk, Pag a další v oblasti Kvarnerského zálivu (oblast jižně od Istrije), také ostrovy Cres a Lošinj měnily v průběhu historie své majitele – starý Řím, Benátská republika, Rakousko, napoleonská Francie a od roku 1920 do roku 1947 pak také Itálie. Po té byl převzat Jugoslávií a následně Chorvatskem. Je zde prý 2600 hodin slunečního svitu ročně, ale to nemohu potvrdit. Ostrov Cres se zároveň se svými 406 km2 dělí s ostrovem Krk o místo největšího ostrova Chorvatska. Lošinj má asi 36 km2.

Pak jsem se stočil zpět na jih, přeletěl přístav Malý Lošinj a pokrčoval přes Dugi Otok (Dlouhý ostrov) směrem na ostrov Brač. Dugi Otok má rozlohu 114 km2 ale měří na délku 45 km. Bydlí na něm jen asi 2000 lidí, kteří asi všichni pěstují hrozně, protože vinic je na ostrově vidět opravdu hodně. Na jihu pak Dugi Otok přechází do národního parku Kornati, což je asi 140 ostrovů a ostrůvků překrásných tvarů, které jsou i na mých fotkách. 

Už od jižního cípu Dlouhého ostrova jsem se snažil s dispečerem na radaru ve Splitu domluvit, aby mě nechal zaletět nad město, udělat dvě otočky a na filmovat historický střed města. Byl velmi kooperativní a tak mi dal jen pár instrukcí, jak si přeje, abych letěl a nad město mě pustil. Vidět Diokleciánův palác z výšky 300 metrů bylo velmi působivé – filmoval jsem a fotil, jak to šlo. Po povolených dvou otáčkách jsem odletěl směrem na letiště ostrova Brač, což je se svými 396 km2 největší ostrov Dalmácie, kde žije 14000 obyvatel. I tady se vlastníci měnili – Benátky, Rakousko, Jugoslávie, Německo, Chorvatsko. 

Letiště Brač bylo zcela bez provozu, ale s poměrně hodně zaměstnanci pobíhajícími mezi různými částmi letiště a vytvářejícími tak dojem velkého shonu a množství práce. Podal jsem letový plán do Tivatu v sousedním Montenegru a za chvilku mi ze Splitu volali, jestli mám pro Tivat povolení přistát. Neměl jsem jej a tak jsem si vyžádal telefonní číslo, abych se pokusil jej dostat (podle jejich předpisů mám žádat 36 hodin napřed). I když bylo číslo v oficiálních dokumentech, nefungovalo. Zavolal jsem tedy do Prahy na ABS Jets, kteří mi na této cestě nabídli pomoc a požádal jsem je o vyřízení povolení. Mezitím jsem si dal dvě nektarinky z mé zásoby, protože nic jiného na letišti nebylo možné k jídlu najít.  Povolení k přistání v Tivatu přišlo a já jsem mohl asi za hodinu a půl po přistání už zase odstartovat. 

Startovací dráha na Brači končí téměř nad asi 500 metrů vysokým útesem – start byl tedy velmi impozantní, pár metrů za koncem dráhy se v hloubce pode mnou otevřel překrásný záliv s atraktivním kouskem pláže nazývaným Zlatni rat. Chvíli jsem tam zběsile fotil a pak pokračoval přes Hvar směrem ke Korčule. Odtud pak Pelješackým průlivem směrem k Dubrovníku. 

I tady jsem se uctivě poprosil o možnost nafilmování starého města, ale dispečer na věži letiště byl přísnější. Problém je, že dráha asi 15 km vzdáleného letiště směřuje přímo nad Dubrovník město a tak se tam nedá kvůli provozu na letišti dlouho zdržovat. Dovolil mi tedy jen jednu otáčku a to ještě nad ostrovem Lokrum a nikoliv přímo nad městem. Lokrum se mi tedy podařilo nafilmovat a Dubrovník alespoň trochu nafotit. 

Pár minut po té jsem už nasazoval na přistání na letišti Tivat, které se dnes nachází v nezávislé republice Černá Hora (Montenegro). Tivat leží kousek od Boky Kotorské – ohromného přírodního zálivu, který je vlastně zatopeným ústím řeky. Tato oblast je překvapivě vedená jako nejdeštivější místo Evropy, protože zde ročně spadne 4600 mm srážek. Je to dané zřejmě tím, že Boka Kotorská leží mezi vysokými horami. Zajímavé je, že za první republiky byl zdejší přístav používán československými loděmi. Za První světové války pak zde proběhla velká vojenská protirakouská vzpoura, které se účastnili čeští vojáci.

Po přistání už pak byla všechno rutina – přivázání letadla, přendání věcí do tašky, odchod na celnici, kontrola dokladů a odjezd do Herzeg Novi.