16.8.2014
Po nočních problémech s internetem, kdy se nám nepodařilo nahrát videa pro iDNES začal den kvůli ospalosti trochu mrzutě. Taky jsem nevěděl, v kolik hodin jeden autobus na letiště k odletu letadla do Tallinnu v 9.05 a tak jsem rychle posnídal a už v 07.30 jsem byl na zastávce. Tam jsem se dověděl, že jede až v 8.40 – odbavení je tu otázka minut a při průměru 5 cestujících na let není ani třeba počítat s velkým frontami.
Po pár minutách čekání za mnou udýchaně přiběhl vyděšený majitel hotýlku a v ruce třímal moji kreditní kartu, kterou jsem si ve čtvrtek večer po zaplacení zapomněl vzít – to bylo od něj velmi milé. Když viděl, že na zastávce musím čekat ještě skoro hodinu, doběhl pro auto a na letiště mě zavezl. Tam se mi podařilo se dostat se do řídící věže, kde mě dispečer mě nechal si tam rozbalit můj počítač a další zařízení, připojit se na internet, zavolat kolegovi do Prahy a všechna videa během hodiny nahrát. Článek s videem mohl tedy vyjít jako obvykle. Dispečer mi ještě na mapě ukázal místo, kde spadla před asi 5000 lety největší část meteoritu, který asi v 10 km nad zemí vybouchl. Poznamenal jsem si místo do mapy, abych se tam mohl podívat.
Letadlo z Tallinnu, které přistávalo v 08.50, muselo opakovat přistání, protože na prahu dráhy bylo množství mořských ptáků. Když slyšeli zvuk motorů, vyplašili se a vzlétli. Na dráhu hned vyjelo auto a řidič se troubením i střílením světlic snažil ptáky odehnat. Byla to podobná situace, jakou jsem prožil při přistání ve čtvrtek večer já. Já jsem ale neznal místní praktiky a také poměrně hustě pršelo, tak jsem přistání dokončil. Naštěstí mi žádný pták do letadla nenarazil – to by mohlo znamenat zásadní problém. Také letadlo z Tallinnu na podruhé přistálo bez problémů a spolehlivě vysadilo své tři pasažéry a čtyři nabralo na cestu zpět. Za 10 minut, přesně na čas linka do Tallinnu odletěla, já jsem skončil přenos videí a vydal se připravit svoje letadlo k odletu. Ve tři čtvrti na deset jsem startoval – akorát včas než letiště bude zase mezi desátou a třetí hodinou odpoledne zavřené. Po startu jsem zamířil na jeden z majáků, kterými je druhý největší ostrov Estonska – Hiiumaa, proslavený.
Pak jsem zamířil na jih, směrem na letiště Kurressare na největším estonském ostrově Saaremaa, asi 30 minut letu směrem na jih. Cestou se mi kráter po meteoritu skutečně podařilo najít a tak jej můžete vidět na videu. Fotku jsem se ani nesnažil dělat, protože jsem kroužil dost nízko a ve velmi úzkém kruhu s velkým nakloněním. V takové situaci není na fotografování volná ruka ani hlava. Video záběry se ale podařily velmi dobře. Letiště Kurressare je trochu větší než Kardla, ale ani zde se toho moc neděje – na rozdíl od Kardly je otevřené celý den – na věži sedí a čte si dispečer, v terminálu sedí a čte si pokladní a po terminálu běhá uklízečka, která jej leští do maxima. Můj přílet je očividně překvapil. Dispečer mi ale pak pomohl připravit letový plán do Rigy a paní v pokladně ode mne vybrala 8.- EUR za přistání.
Po nafilmování místního, evidentně velmi dobře udržovaného hradu, jsem zamířil na ostrůvek Ruhnu uprostřed Rižského zálivu. Také zde se udržuje v chodu letiště – sice jen s travnatou plochou, ale vzorně upravené. Podle slov člověka, který je za letiště zodpovědný sem létá 4x týdně jedno letadlo ze sousedního ostrůvku Parnu a 4x týdně letadlo z Kuressaare. Je tu také nesmírné množství vos, které se na letadlo slétly okamžitě po otevření kabiny a z nichž jedné se podařilo mě v nestřeženém okamžiku dát žihadlo. S ředitelem letiště se mi podařilo komunikovat v ruštině, protože to byl jediný jazyk, který kromě Estonštiny trochu ovládal.
Pár minut po startu z Ruhnu jsem doletěl na hranici mezi Estonskem a Lotyšskem, která prochází Rižským zálivem, a začal jsem komunikovat se službou přiblížení letiště v Rize. Neletěl jsem na mezinárodní letiště, ale na sportovní letiště Spilve kousek od středu města, což bylo do druhé poloviny osmdesátých let hlavní dopravní letiště Rigy. Přiblížení bylo trochu složité, protože jsem se musel vyhýbat prostoru letiště Riga. Po přistání na velmi rozbitém povrchu dráhy jsem přejel na ještě horší stojánku a dostal jsem vynadáno, že jsem svůj přílet nenahlásil telefonicky dříve. Pak mi někdo nabídl svezení do města a tak jsem se rozhodl zůstat v Rize na noc.
Velkou část profesního života se věnoval letecké dopravě a cestovnímu ruchu. Kromě historie a sportů je jeho hlavním koníčkem sportovní létání. Více