Den 6: Heraklion - Rhodos

Včera jsem trochu zaspal a pak jsem ještě chtěl vidět trochu z města Heraklion i palác Knossos a tak jsem na letiště dojel až kolem jedenácté řeckého času. Odbavovací hala letiště Heraklion byla k prasknutí plná odlétajících turistů. Sezóna tu končí a tak si pro „své“ turisty přilétají letadla ze všech evropských zemí a to zejména v neděli. Musel jsem se proto dlouho prodírat neuvěřitelnými frontami než jsem se dostal do letištní kanceláře. 

Všechno jsem vybavil, zaplatil a pak mě odvezli autem na velmi vzdálenou stojánku, kde se mi podařilo už všechny odehnat a mohl jsem tak chvíli zůstat s letadlem sám a trochu si v něm také uspořádat svoje věci. Po tom jsem toužil už tři dny. Také jsem se pokusil upravit trochu držák fotoaparátu, aby se na fotkách neobjevoval tak prominentně winglet na konci křídla. Přesně v jednu hodinu jsem pak dostal povolení zařadit se mezi odlétající letadla a po pár minutách čekání jsem odstartoval. Paní dispečerka přibližovací služby Heraklionu mi dovolila letět podél pobřeží, pokud nebudu výše než 1500 stop, což bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Letěl jsem nad severním pobřežím Kréty,  vlastně po podobné trase jakou podle báje letěl Deadalus a jeho syn Ikarus, když utíkali ze zajetí nedaleko Knossosu. Ikarova cesta skončila nějakých 300 km na sever u ostrova Ikaria, a tak si musím vzít příklad a nelétat tak blízko ke slunci. Po dvaceti minutách svého letu jsem dorazil k výběžku Svatého Mikuláše. Tady jsem se stočil na jih a po dvou minutách jsem se dostal nad ostrůvek Kalidon. Ten má relativně nedávnou historii v tom, že to byl od začátku 20. století do roku 1957, kde byli separování od zbytku společnosti lidé nemocní leprou. Po té, co zde byl někdo internován, už pro něj nevedla cesta zpět do normální společnosti. 

Krétu, která je největším ostrovem Řecka a nepatří do žádného z řeckých souostroví, protože je pro svou velikost a význam považovaná za jedinečnou, jsem opustil po přeletu výběžku Sideros na severovýchodě. Nechal jsem tak za sebou také ostrov, který byl v květnu 1941 obětí největší německé parašutistické operace, jejíž cílem bylo ostrov vyrvat z britských rukou. Tato operace byla extrémně krutá – zahynulo jak ohromné množství německých výsadkářů tak následně tak místního obyvatelstva. Výsadkáře stříleli ještě ve vzduchu, a když se jim pro taktické chyby ze strany britských vojsk podařilo ostrov získat, tak naopak zase oni popravili množství místních obyvatel. S ohledem na velké německé ztráty Hitler pak zakázal útoky na jakákoliv místa pouze s jednotkami parašutistů. 

Pokračoval jsem směrem na severovýchod a dorazil k prvním ostrovům Dodekanéských ostrovů – ostrovy Kasos a druhý největší z Dodekanéských ostrovů, velmi dlouhý a hornatý, vyschlý Karpathos. Dodekanéské ostrovy měly svou nezávislou historii a staly se součástí Řecka teprve v roce 1947. Do té doby je od roku 1912 držela Itálie a předtím byly pod tureckou kontrolou. Největším ostrovem této skupiny je Rhodos.

Jižně od Rhodosu mě zastihla bez varování zvláštní mlha nebo vodní tříšť, kterou nebylo nejdříve vidět, ale která mi při nasvícení sluncem úplně zakryla jakýkoliv horizont a tak jsem byl rád, že jsem mohl dalších asi 10 minut letět podle umělého horizontu, který v letadle mám. Udržet letadlo ve správné poloze, když je vše kolem zářivě bílo-modré a přechod mezi oblohou a mořem žádný není, je bez umělého horizontu těžko možné. 

Pak mě pan dispečer přibližovací služby letiště Rhodos ještě trochu prozkoušel z navigačních bodů kolem ostrova Rhodos, když mě posílal od jednoho k druhému a používal jejich těžko vyslovitelná jména. Měl jsem ale tahák ve formě ručně načrtnuté mapky VFR reportovacích bodů kolem Rhodosu a tak jsem to zvládnul a celkem po 100 minutách letu z Kréty jsem přistál na dráze 26 letiště Rhodos – Diagoras. Později při stahování fotek jsem zjistil, že se mi rozhodilo nastavení fotoaparátu a tak některé fotky jsou v horní a spodní části trochu rozostřené – za to se omlouvám a slibuji, že to na další cestě napravím.