8.10.2014
Ráno v Pythagoreiu bylo krásné. Vyběhl jsem ještě se podívat na idylický přístávek plný restaurací a plachetnic, na konci jehož mola stojí socha věnovaná Pythagorovi. Vyfotit se mi ji podařilo teprve na podruhé, protože při prvním pokusu jsem ji fotil bez karty. Přidávám ji do fotek tedy teprve dneska.
Pak už jsem, jak jsem naučený, dojel na letiště, zaplatil poplatky, prošel security, vyjel na věž, promluvil s dispečerem, podal letový plán a po té mě ohromným kloubovým autobusem, ve kterém jsem byl sám mě dovezli 300 metrů k mému zcela osamocenému letadélku. Celou cestu mě doprovázel jeden letištní zaměstnanec, kterého jsem se snažil setřást tím, že jsem mu říkal, ať se nezdržuje a klidně mě už nechá, že to zvládnu atd., ale on mi tvrdošíjně a přátelsky oznamoval, že „má čas“ a „že to je jeho práce“. Takhle to je často – já potřebuji být na přípravu trochu sám, protože když mi někdo stále kouká pod ruce a ještě se snaží udržovat konverzaci lámanou angličtinou, tak se mi velmi těžko soustředí na množství věcí, které musím před odletem udělat – mimo letecké věci je to ještě přidělání a nastavení kamer, jejich spuštění atd. Takže čas do mého odletu jsem prožil s tímto jinak milým člověkem.
Po startu jsem se vydal směrem nad další ostrov severo-východního Egejského moře - Ikárie ležícím v části nazývané „Ikarské moře“. Severně od ostrova se umísťuje oblast, kde se Ikarovi rozpustila křídla a on spadl. Než jsem k Ikarii dorazil, přelétával jsem ale ještě ostrůvky Fourni, o kterých jsem nic nevěděl, ale které jsou naprosto pohádkové.
Ikárii se nepodařilo připojit k novému řeckému státu, který se formoval ve dvacátých letech 19. století a zůstala dalších skoro 100 let pod tureckou nadvládou. Podařilo se to až v roce 1912, kdy Ikařané šli tak daleko, že jednak pomohli osvobodit také Samos a Chios a jednak vyhlásili vlastní Ikarskou republiku s vlastní vládou, poštovními známkami, hymnou, armádou a dalšími atributy státnosti. Po 5 měsících se pak Ikáriie ze strachu z italské okupace připojila k Řecku. Ikaria je dnes zařazená mezi 5 světových „modrých zón“, kde se lidé dožívají nejvyššího věku – jeden ze tří se dožije věku nad 90 let. Dalším takovým místem v Evropě je Sardinie.
Po asi 20 minutách letu směrem na východ se přede mnou vyhoupl známý ostrov Mykonos, který má asi 65 km čtverečných. Mykonos byl v řeckých bájích místem bitvy mezi Diem a Titány. Dnes je to jeden z turisticky nejpopulárnějších řeckých ostrovů. Ze vzduchu má velmi zajímavý tvar. Nad Mykonosem jsem se stočil na jih směrem na Naxos, kde podle bájí vyrostl Zeus a dále Paros, až k vulkanickému ostrovu Santorini.
Ostrov Santorini je dnes v podstatě jen to, co zůstalo z ohromného sopečného výbuchu někdy před 3600 lety, který zničil veškerý život na původním ostrůvku. Tsunami tímto výbuchem vytvořená prý zřejmě zničila také Minojskou civilizaci na ostrově Kréta, který leží asi 120 km jižně. Výbuch je v některých pověstech obviňován i ze zničení bájné Atlantidy. Laguna uvnitř kráteru Santorini měří asi 12x7 km a je na třech stranách obklíčená útesy vysokými až 300 m. Na útesech se tísní spousta domků, které vypadají, že spadnou do moře. Hloubka vody v laguně je asi 400 m. Od Santorini jsem letěl směrem na západ kolem řady ostrovů ze skupiny Kyklád až k ostrovu Milos, který leží na jiho-západním cípu této skupiny. Na tomto ostrově se našla také socha Venuše, která je dnes vystavovaná v muzeu Louvre v Paříži. Podobně jako Santorini, také Milos vznikl sopečnou erupcí. Ostatní kykladské ostrovy vznikly vzedmutím horniny.
U ostrova Milos mě už začalo řídit střediska koncové oblasti letiště Athén a tak jsem ztratil svobodu volného pohybu a musel jsem začít dodržovat přesně navigační body, které mi trochu nejistá dispečerka předepisovala. Asi po 20 minutách letu směrem na sever jsem dorazil na ostrov Syros, jehož hlavní město Ermupoli je považováno za hlavní město celé ostrovní skupiny Kyklád.
Přestože letiště Syros deklaruje, že nemá benzín, nebyl vůbec problém si tu benzín objednat a během 30 minut mi jej speciální cisternou přivezli od místní pumpy – naprosto úžasná služba, která mi vyřešila problém, jak se probojovat až do Soluně, protože cestou už nikde benzín nedostanu. S dispečerem na věži jsme probrali ekonomickou situaci v Řecku – nadával na ní - a pak jsem odstartoval na svůj již třetí přelet Egejského moře na této cestě. Syros byl myslím také dvoustým letištěm, kde jsem přistával s nějakým malým letadlem.
Cesta mě vedla přes nejsevernější ostrov Kyklád Andros, k ostrovu Chios a odsud těsně podél tureckého pobřeží až na ostrov Lesbos, kde jsem kolem šesté večer řeckého času při
Velkou část profesního života se věnoval letecké dopravě a cestovnímu ruchu. Kromě historie a sportů je jeho hlavním koníčkem sportovní létání. Více