9.10.2014
Ráno na Lesbosu (též Lesvosu) bylo pošmourné a také meteo předpověď pro severní Egejské moře a Soluň ukazovaly, že se počasí horší a na severu že bude dost deště a nízká oblačnost. Podle satelitních obrázků se mi zdálo, že bude nejlepší do Soluně přiletět někdy kolem třetí odpoledne, kdy by snad počasí mohlo být trochu lepší. Byla to sice hodně spekulativní úvaha, ale odlet na téměř tříhodinovou cestu jsem proto stanovil na půl jednou.
Na letiště jsem přijel kolem půl jedenácté, protože jsem se chtěl ještě pokusit opravit zařízení, které pro pohyblivou mapu iDNES.cz vysílá signály, ale předchozí den je prostě vysílat přestalo. Podal jsem letový plán, promluvil s dispečerem a pak mě dívka, která mě dostala na starost, odvedla k jakémusi člověku, který chtěl znát detaily o letadle. Vše jsem mu řekl a on to zaznamenával do počítače. Pak mi oznámil, že typ letadla WT-9 (Dynamic) v systému nemají a co tedy s tím chci dělat. Přišlo mi to legrační a taky jsem správně neodhadl toho člověka, protože jsem při tak hloupé otázce myslel, že trochu žertujeme a tak jsem řekl, že by bylo dobré vyměnit systém. Mrsknul po mě zlým okem a řekl mi, že když jsem přilétával, viděl na mém letadle kamery. S těmi ale nesmím odlétat. Tím mě zasáhl na velmi citlivém místě…. a já jsem skončil s žertováním. To je také důvod, proč jsem na této části cesty filmoval je jednou kamerou, která byla při startu na druhé straně než letištní budova.
K letadlu mě přes prázdné letiště vezli a doprovázeli celkem 4 lidé ve dvou autech. Když jsme k letadlu dojeli, snažil jsem se celému týmu poděkovat a odehnat je zpátky do jejich teplého doupěte. Říkali, ať si nelámu hlavu, že mají čas a že tam se mnou počkají, kdybych něco potřeboval. Takže mi pod ruce další skoro hodinu koukali neustále 4 lidé a většinu mých úkonů komentovali v řečtině nebo se na něco vyptávali. Opravu jsem nakonec vzdal, připravil letadlo a přesně v poledne jsem startoval.
Přeletěl jsem Lesbos ze severu na jih a pak letěl podle jeho jižního pobřeží – jeho plocha je přes 1600 km2 (třetí největší řecký ostrov) a je zarostlý stromy a vinicemi. Ten přenesený výraz, který asi každému naskočí při zmínce názvu ostrova, vychází z veršů básnířky Sappho, která se na ostrově v 7. století před Kristem narodila, žila a vedla zde dívčí internátní školu. Její verše se věnovaly silnému emotivnímu vztahu mezi ženami a ostrov tak v tomto smyslu proslavily. Obyvatelé ostrova se prý tomuto používání názvu ostrova brání, ale zřejmě s tím moc nenadělají. Mimo Sappho na ostrově žil také filosof Aristoteles.
Po přeletu Lesbosu jsem se vydal na svůj již čtvrtý přelet Egejského moře na této cestě směrem ke Sporadským ostrovům ležícím v jeho severozápadní části. Počasí se při příletu k ostrovům začalo horšit. První jsem přeletěl ostrov Skyros a pak následovaly další Sporadské ostrovy – Skantzoura, Skopelos, a nejzápadnější Skiathos. Oblačnost nad ostrovy už byla ale místy velmi nízko a tak jsem se musel věnovat hlavně kličkování mezi mraky, které mi bránilo fotografovat.
Na Skiathosu byla v roce 1807, tzn. nějakých 20 let před vyhlášením nezávislého Řecka, vytvořena a poprvé zavlála řecká vlajka, které přísahali věrnost organizátoři ozbrojeného odporu proti turecké nadvládě. Na ostrovech Skopelos a Skiathos pak byl v roce 2008 nafilmován film Mamma Mia.
Po přeletu Skiathosu jsem se stočil směrem na sever, plánoval jsem letět kolem pobřeží a nafotit posvátnou horu Olymp. Bohužel, počasí se zhoršovalo, mraky mě tlačily stále níž a déšť snížil viditelnost. Současně jsem nebyl schopen navázat radiový kontakt ani s jednou z asi 5-ti stanic řízení letového prostoru v okolí. Asi hodinu jsem tedy letěl v trochu nervózní situaci, která se navíc odehrávala v místech, kde jsou vojenské prostory, do kterých nesmím bez povolení vletět. Nakonec jsem vše, kromě nafocení Olympu zvládnul a ve tři hodiny jsem se vyhoupl ze špatného počasí kousek pod Soluní. Tady už bylo počasí lepší, jen na obzoru byla vidět formující se bouřka. Chtěl jsem tedy co nejdříve přistát, ale musel jsem asi 15 minut kroužit nad bodem Agelo západně od letiště, protože na právě přistávalo několik dopravních letadel.
To, co se odehrálo po mém přistání na letišti Makedonia v Soluni, považuji za jedno vrcholných děl řecké byrokracie 21. století. Pokusím se jej ve stručnosti popsat:
Do Řecka i z Řecka se smí přilétávat jen přes mezinárodní letiště (na rozdíl od zbytku zemí Schengenu, kde se může použít kterékoliv letiště). Řecko má na pevnině taková letiště vlastně jen tři – Korfu na západě, Soluň na východě a Athény. Dostat povolení (slot) pro Athény je složitý a drahý proces a Athény jsou také daleko na dolet. Zbývají tedy jen Korfu a Soluň. Jelikož letím směrem přes Bulharsko, zůstala mi jediná možnost – opustit Řecko přes Soluň. Letiště Soluň má v oficiálních informacích potvrzeno, že je zde k dostání benzín Avgas 100 LL, který potřebuji. Při přípravě cesty jsem ale zjistil, že před rokem tento benzín přestali na letišti prodávat. Podařilo se mi najít aeroklub, který na letišti sídlí a dostat se k jeho šéfovi, kterého jsem přemluvil, aby mi vyšli vstříc a prodali 60 litrů benzínu. Po velkém zdráhání mi to slíbil a já jsem si to s ním ještě před startem z Lesbosu znovu potvrdil. Po přistání v Soluni mě navedli na stojánku asi 100 metrů od hangáru aeroklubu, která navíc nemá možnost poutání letadla. Šéfovi aeroklubu jsem zavolal a potvrdil jsem, že jsem na místě. Řekl, že tam není, ale že pro mě přijdou jeho kolegové. Pak taky přijel člověk, který se měl postarat o mě a letadlo – řekl jsem mu, že nejdříve potřebuji k pumpě aeroklubu a pak teprve na stojánku. Řekl, že to není možné. Trval jsem na svém a tak se odjel zeptat na věž. Za chvíli přijela velmi důležitá úřednice Úřadu civilního letectví a řekla mi, že smím jen na přidělenou stojánku a aeroklub, že nemá licenci mi nějaký benzín prodávat. Vysvětlil jsem jí, že když mi benzín prodá letiště, rád ho koupím. Na to mi řekla, že benzín neprodávají. Pak se mě zeptala, jestli je letadlo klubové a chtěla vidět papíry od letadla. Když viděla, že klubové není, tak řekla, že rozhodně tankovat nesmím. Nevěřil jsem svým smyslům a tak jsem ji po svém zvyku oznámil, že se tedy nehnu ani od letadla ani s letadlem nikam neodletím, protože nemám benzín. Konečně zapnula hlavu, ucítila problém i pro sebe a řekla, že si tedy letadlo smím odtlačit k pumpě. Sedla do svého velkého auta, které jí koupili vděční řečtí daňoví poplatníci a jela dva metry od levého křídla letadla, které jsem s velkým úsilím tlačil, protože mi nedovolila nahodit motor. Protože aeroklub nemá licenci, musel jsem ještě jet do terminálu z karty vyzvednout hotovost a tu použít „jako dar“ aeroklubu. Já jsem naopak dostal „jako dar“ 60 litrů benzínu. Když jsem se vrátil, úřednice už u pumpy nebyla. Po načerpání paliva jsem letadlo zase odtlačil na stojánku, ale vyžádal jsem si jinou, s poutacími oky, protože vítr před bouřkou zásadně zesiloval. V klidu mě drželo jen vědomí, že o tom budu moci napsat zajímavou zprávu do článku iDNES.cz.
Ve čtvrtek plánuji čtyřhodinový let do Veliko Tarnovo v Bulharsku. Požádal jsem si o letový plán přes Bospor, tak uvidím, jestli mi ho turecké řízení letového
Velkou část profesního života se věnoval letecké dopravě a cestovnímu ruchu. Kromě historie a sportů je jeho hlavním koníčkem sportovní létání. Více