Den 4 - pár slov

Meteo předpověď na sobotu je pro Alpy v pátek ráno špatná. To znamená, že bychom se v sobotu ráno nemuseli probojovat zpět do Příbrami a pokud ano, tak určitě ne v počasí, které by dovolilo fotit a filmovat. Okamžitě jsme tedy změnili plán, vynechali let nad Triglav ve Slovinsku i přistání v Klagenfurtu. Na páteční den tak zůstaly dva lety – z Aosty do Bolzana a z Bolzana do Příbrami. Cestou se ukázalo, že to bylo výborné rozhodnutí, protože bychom bývali už stejně asi více krásných pohledů neunesli. A dnes, v sobotu, na většině Alp silně prší…

Den na letišti začal skvěle – motor naskočil i v pěti pod nulou na první cvrnknutí. Pak jsme natankovali, oškrábali letadlo od námrazy a po desáté jsme vyrazili údolím Aosta směrem k Mont Blanc. Bylo potřeba vystoupat přes 4000 metrů na celkem krátké trase a tak s tím mělo letadélko trochu práce. Z italské strany je přístup k Mont Blancu z leteckého pohledu jednodušší – celá oblast leží mimo jakýkoliv jiný letecký provoz a tak není potřeba nic koordinovat a hlásit polohy. To dává čas a možnost soustředit se na létání i fotografování. V prostoru masivu Mont Blanc jsme strávili kolem půl hodiny létáním nad nejvýše položenou lyžařskou oblastí v Evropě - Vallee Blanche (Bílé údolí). Odvážní mohou sjet dolů údolím na sněhu překrývající ledovec a jeho nástrahy. Absolvují tak v Evropě zřejmě nejdelší sjezd a největší výškový rozdíl protože se tu sjíždí z výšky 3800 metrů až do údolí Chamonix ve výšce kolem 1000 mnm. Nad horní částí jsme vykroužili 3 otáčky, při kterých jsme přelétávali tam a zpět z italské na francouzskou část a zběsile jsme fotili i filmovali.

Vítr foukal ze západu, tzn. přes hlavní vrchol Mont Blanc, čímž vytvářel silnou turbulenci, která nám to trochu komplikovala. Když jsme vše zachytili, posunuli jsme se nad průsmyk Svatého Bernarda, pak dále k Walliským Alpám – Matterhornu i dalších čtyřtisícovkám této oblasti. Pak jsme pokračovali dále na východ přes Lugano a Berninu až do Bolzana. Tam jsme chvilku vydechli, vyměnili baterky v kamerách, trochu pojedli, podali letový plán do Příbrami a ve dvě hodiny jsme odstartovali na druhou část cesty. Opět hodně strmé stoupání přes úbočí alpských údolí do výšky 9500 stop.

Trasa nás vedla kolem lyžařských středisek v Dolomitských Alpách včetně známého horského masivu Marmolada, který obsahuje i stejnojmenný nejvyšší bod Dolomitských Alp – 3343 mnm. Po třiceti minutách jsme se pak přehoupli přes bod DETSA do Rakouska. Po přeletu Lienzu jsme zabočili na sever a znovu na této cestě jsme se prosmykli vedle masivu Grossglockneru a u Zel lam See jsme zabočili trochu na východ, abychom se dostali ještě k horám Dachstein, které působily velmi impozantně. Odsud pak přes Bad Ischl, kde trávíval své letní prázdniny František Josef I. a přes zajímavou horu Schafberg, jezero a Mondsee jsme zamířili na Linec a odsud do Příbrami. Tam jsme přistáli přesně v 17.00 hodin.

Od úterý do pátku jsme tak strávili v letadle celkem 16 hodin a přeletěli trasu dlouhou asi 2500 km. Nejzápadnější bod naší cesty byl francouzský Grenoble a nejvýše jsme vystoupali u masivu Mont Blanc. Pro mě osobně znamenala tato cesta potvrzení toho, že dech beroucí krásná přírodní místa nejsou tak daleko od domova.