Den 9: Oblet Faerských ostrovů

Meteo předpověď pro Farské ostrovy byla na úterý velmi dobrá a smálo se z ní sluníčko, na které jsem se kvůli plánovanému filmování a focení velmi těšil. Úterní ráno, bylo ale šedivé a ani další hodiny se to moc nezlepšovalo. Lidé, se kterými jsem mluvil, vyjadřovali ale radost, jak skvělé počasí to je – jsou totiž zvyklí na více než 280 deštivých dní v roce. Snížil jsem tedy svoje nároky a začal jsem se radovat, že mraky jsou vyšší než včera a že neprší.

Přípravu na úterní létání jsem zahájil po snídani tím, že jsem si už v hotelu oblékl svůj neoprénový oblek, protože na veřejných místech se mi do toho moc nechce. Letiště Vagar je od Thorshavenu, kde jsem nocoval, vzdálené po silnici 50 km. Vzdušnou čarou je to asi 20 km. Cesta se klikatí a také vede dlouhým podmořským tunelem spojujícím sousední ostrovy. Na letiště jsem dorazil kolem půl desáté a narazil jsem na staženou roletu u security, protože další let dne – do Kodaně – měl letět až ve 14.45. Nebylo jednoduché najít někoho, kdo by mě bezpečnostně prověřil, ale po půl hodině se mi to nakonec podařilo. Pak už to šlo rychle – příprava letadla, přidělání kamer pod křídla a pod směrovku a start na oblet ostrova ve směru hodinových ručiček (všechny ostrovy oblétávám ve směru hodinových ručiček, protože kamery pod křídly jsou namířené napravo). Nevím, jestli to na videích a fotkách je tak patrné, ale Faerské ostrovy působí pohádkově. Mohutné skály, krásné zátoky a průlivy, zelené ostrovy, malebné vesničky... Oblet ostrovů mi trval asi hodinu a půl, během které jsem se každých asi dvacet minut musel hlásit věži ve Vagaru a sdělovat svou přesnou polohu. Nemají tam radar, tak se to musí dělat takto.

Po přistání z tohoto dech beroucího letu jsem natankoval a zašel na věž zaplatit, doladit letový plán a trošku popovídat s dispečery – studentem a jeho instruktorem. Byli milí a tak jsem je také vyfotil. Kolem půl druhé místního času jsem pak odstartoval na 3,5 hodiny dlouhou cestu. Počasí bylo příznivé – nad mraky bylo slunečno, protivítr minimální nebo žádný, teplota asi 7oC. Po té, co jsem proletěl severně od Shetland, začaly mraky mizet a na modrém moři se ukazovala řada těžebních plošin. V té chvíli naskočil taky mobilní signál, který jsem očekával až za dalších asi 150 km. Norské pobřeží bylo zalité sluncem a také teplota začala stoupat až na nějakých 20 stupňů. V neoprenu mi začínalo být celkem teplo...

Letiště v Bergenu je velmi rušné – ročně zde projde kolem 6 milionů cestujících (Praha má kolem 11 milionů) – a tak jsem po zařazení do polohy po větru pravého okruhu dráhy 35 musel ještě udělat jednu otáčku, abych měl dostatečný odstup od přistávajícího B-737 Lufthansy. Přistál jsem, natankoval a vzal taxi do města. Když jsem řidiči řekl, že nemám žádnou hotelovou rezervaci, trochu zaváhal a pak mi řekl, že najít ubytování v Bergenu je v této době složité. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, protože škarohlídy prostě ignoruji. Když mi v prvním hotelu řekli, že jsou plní, tak mě to nechalo klidným a pokračovali jsme k dalšímu. Nakonec těch odmítavých hotelů bylo, myslím celkem 18 a v té chvíli už řidiči došla nápaditost a přiznal, že o dalším neví.

Když mi sdělil cenu, sám cítil, že to je opravdu hodně a tak, aby mi pomohl se s tím vyrovnat, mi řekl,  že to je špatný den. Rád beru věci filosoficky, když nic jiného stejně nemá smysl a tak jsem mu řekl, že špatný den to není, protože jsem právě v pořádku dorazil z Faerských ostrovů, což byl jeden z mých hlavních letošních snů a taky, že ten den je velmi dobrý pro něj, což potvrzuje relativitu náhledu na svět. Pak jsem ještě dodal, že se vlastně nic neděje, protože ty peníze se neztratily, jen se o ně teď bude muset starat on. Trochu znejistěle se na mě podíval a rychle se rozloučil.

Byl jsem rád, že už jsem sám, protože mi nesedí, když mě někdo má moc pod kontrolou. Poměrně rychle jsem se zorientoval a našel turistickou centrálu, kde mají otevřeno až do 10 hodin večer (sluníčko svítilo až do 23 hodin) a kde mi pomohli najít celkem příjemné soukromé ubytování ve středu města. Teprve když jsem se ubytoval, jsem si uvědomil, že se necítím nějak ve své kůži a snažil jsem se zjistit, co mi je. Přišel jsem na to, že mám na sobě pořád ten neoprén. Když jsem ze sebe strhal, bylo mi zase skvěle a vyrazil jsem se projít.