Den 4: Korfu - Messolonghi

Ráno na Korfu mě probudil déšť. Trochu jsem znejistěl, jak se další cesta bude vyvíjet – jak kvůli létání tak také kvůli focení. Moře i ostrovy vypadají úplně jinak v šedém podmračeném počasí než ve slunci s modrou oblohou. Pršet postupně přestalo, ale opar a mraky zůstaly po většinu času, kdy jsem letěl a tak některé snímky působí trochu smutněji.
Při podávání letového plánu jsem musel projít školením o vojenských prostorech na jih od Korfu, pak jsem musel v přítomnosti dispečera věže Korfu zavolat vojenskému dispečerovi letiště Andravida a domluvit s ním přesně, jak proletím jejich prostorem. Zajímavé je, že vojáci tu používají úplně jiné navigační body než civilní provoz. Tyto body (názvy a jejich souřadnice) jsou veřejně těžko dostupné, ale od pilotů se očekává, že je budou dodržovat. Domluva byla tedy trochu složitější, ale nakonec jsem si s pomocí obou dispečerů udělal svůj náčrtek a dohodl se, jak poletím – v kolik hodin, kde, jak vysoko a na jakých frekvencích budu s kým komunikovat. I přes tuto složitost se mi podařilo do trasy zahrnout všechny důležité ostrovy na jih od Korfu, které jsem plánoval – Paxi, Anti-Paxi, Lefkada, Ithaka, Kefalonia a Zakynthos.

Na letišti v Korfu se o mě vzorně staral mladý zaměstnanec Goldair Handling s nádherným jménem Adonis i jeho šéf s podobně působivým jménem Dionisos. Řecká křestní jména mají něco do sebe. Po startu z dráhy 17 jsem pokračoval nad ostrovy Paxos a Anti-Paxos, dva malé ostrovy jižně od Korfu, které jsou také součástí skupiny Jónských ostrovů. Podle řecké báje byl Paxos stvořen bohem Poseidonem, když výchovně udeřil ostrov Korfu svým trojzubcem, protože chtěl, aby on a jeho žena Amphitrita měli trochu klidu. Letěl jsem ve výšce 1500 stop, kdy je vše skvěle vidět – oba ostrovy mají krásné pláže, spoustu oliv a Anti-Paxos také spoustu vinic. Jižně od Anti-Paxos jsem se pak stočil trochu na východ k velkému ostrovu Lefkada, který je spojený dlouhou cestou a mostem s pevninou.  Lefkada je některými historiky považována za bájnou Odysseovu Ithaku.
Po průletu prostoru mezi Lefkadou a pevninou jsem pokračoval dál směrem na Ithaku, což je logicky místo, které je obecně považováno za domov krále Odyssea z Homéovy stejnojmenné epické básně. Zajímavé je také, že Jónské ostrovy Korfu, Paxi, Lefkada, Kefalonia, Ithaka, Zakynthos a Kythira tvořily v letech 1800 – 1807 nezávislou „Sedmiostrovní republiku“. V letech 1807-1809 patřily Francii a po té byly pak pod Británií než v roce 1864 připojily k postupně vznikajícímu novému Řecku.
Při průletu kolem Ithaky a Kefalonie jsem se musel chovat poslušně a neletět výše než 1500 stop ani neměnit trasu. Nad tyto ostrovy jsem tedy letět nemohl, protože jejich hory jsou o něco vyšší. Fotografie i videa jsou proto jen z moře. Zatímco u Ithaky se člověk může ponořit do bájí řecké historie, následující ostrov Kefalonia mi myšlenky přivedl ke skutečné a relativně nedávné tragédii, která se zde odehrála – v září 1943 po vystoupení Itálie z řad spojenců Německa zde totiž německá armáda popravila celkem asi až 9000 italských vojáků a důstojníků, kteří byli na ostrově umístěni. Příběh se stal taky motivem působivého filmu Kefalonia, který je u nás k dostání.  Tématu se věnuje také kniha a film Mandolína kapitána Cornelliho.

Po opuštění jižního cípu Kefalonie jsem se přehoupl nad Zakynthos, což je třetí největší z Jónských ostrovů (Kefalonia je největší, Korfu je druhý největší). Po chvíli komunikace s letištěm a čekání na přistání dvou Airbusů jsem tu nakonec přistál i já. Během přestávky jsem řešil problém s tím, že letiště Megara u Athén, kam jsem chtěl doletět, je hlavně vojenské a tak bych potřeboval složitá povolení. Rozhodl jsem se tedy Megaru vynechat – vedl k tomu i fakt, že chci cestou filmovat Korintský průplav a přiletět na řecké vojenské letiště s kamerami na letadle by nemuselo být přijato přátelsky.
Myslím, že všichni jsme viděli na reklamních plakátech záběry pláže Navagio ostrova Zakynthos – bílý písek, modrá voda, skály a na pláži ležící vrak staré lodi. Přesně tuto pláž jsem tedy chtěl najít a nafilmovat a tak jsem se domluvil na přesné trasy s ochotnou dispečerkou na věži letiště Zakynthos. Po startu jsem proto letěl podél západního pobřeží ostrova, které už samo je svými bílými útesy dech beroucí. Na severozápadě ostrova jsem pak Navagio opravdu našel – zakroužil jsem tam vše nafotil a vydal se na cestu do Messolonghi. Problém ale byl, že jsem se směl držet jen do výšky 1500 stop a byl jsem za skalami, takže jsem se nemohl dovolat rádiem ani letiště Zakynthos, ani obávaného vojenského letiště Andravida. Po chvíli snažení mě nakonec napadlo zavolat letiště Kefalonia, které nebylo tak daleko a hlavně mezi ním a mnou nebyly hory. Jeho dispečerka pak můj let zkoordinovala s vojenským letištěm Andravida a já jsem tak mohl proletět jeho prostor.

Letiště Messolonghi je soukromé a nikde téměř nepublikované letiště ležící na severu Patraského průlivu, který odděluje řeckou pevninu od polo/ostrova Peloponessos. Našel jsem jej po velmi dlouhém pátrání na internetu, když jsem ještě v Praze připravoval trasu letu. Před letem jsem zavolal na jakési číslo a tam se mi ozval velmi milý člověk, který mi vše slíbil – přistání, přenocování a hlavně benzín. Při tak velkém slibovaném štěstí najednou jsem samozřejmě pojal podezření, zda to všechno bude pravda. A překvapivě byla – majitel letiště je penzionovaný tříhvězdičkový generál řeckého letectva – Jorgos, který mě přivítal na vysílačce a hned po přistání mi vysvětlil, jak bude vypadat můj program: upoutání letadla, naložení kanystrů, odjezd k pumpě, koupě benzínu, natankování letadla, sbalení věcí, odjezd do hotelu, prohlídka města Messolonghi, společná večeře, noc v hotelu, ráno setkání v 9 hodin a po té odjezd na letiště. Přesně jak to řekl, vše probíhá. Při cestě jsem se ještě dověděl, že vzhledem ke krizi se pan generál nyní věnuje medařství a produkuje kolem 2 tun medu ročně. Pokud by prý chtěl někdo jeho prvotřídní med dovážet do Česka, rád bude spolupracovat. Pan generál se také snaží vytvořit letecké muzeum z vysloužilých letadel F-104 a dalších, na kterých létal. Později jsem se dověděl, že byl 4 roky také starostou Missolonghi a patřil mezi nejlepší piloty řeckého letectva. Obdivuhodný a velmi milý člověk.
Pro mě dříve neznámé městečko Messolonghi se pak ukázalo jako historická pokladnice – žil a zemřel tu v roce 1824 lord Byron, který velmi efektivně pomáhal osvobození Řecka od turecké nadvlády. V roce 1826 pak zde došlo k tzv. exodu, kdy obyvatelé města obklíčení už asi rok tureckými vojáky prorazili obklíčení a pokusili se utéct. Podařilo se to jenom hrstce – ostatní byli zabiti nebo zotročeni. Místní muzeum je překvapivě plné zajímavých objektů včetně obrazů Evžena Delacroix a různých memorablií lorda Byrona.
Teď mám starosti jak letět dále – řecká ostrovní letiště mají totiž velmi komplikované otvírací doby, které na sebe absolutně nenavazují. Letiště Kythera, kam chci letět dnes otvírá až ve 13.30, ale následující letiště Sitia na Krétě je otevřené jen ráno a pak večer po setmění, kdy už nemůžu letět. Podobně je to i s dalšími letiště kolem a tak to jdu nějak promýšlet. Uvidíme, jak se mi to podaří….