Den 2: Přistávající monstrum běluha a jak jsem se probojoval na ostrov Jersey

Dneska ráno mě čekalo skvělé překvapení – při příjezdu na letiště právě přistávalo letadlo Beluga, které firma Airbus využívá k přepravě celý částí nově vyráběných letadel. Stačil jsem naštěstí vyndat fotoaparát a tak se mohu o pohled na přistávající monstrum s názvem po rybě, které v češtině říkáme jeseter, podělit i se čtenáři iDnes.cz. Další zkušenosti už nebyly tak příjemné – foukal silný vítr, který mi při otevření peněženky vyfoukl drahocenně velkou bankovku a já jsem se jen díval, jak si běží po ploše letiště Montoir. Už jsem se s ní v duchu loučil, ale ona naštěstí zamířila do trávy, která ji zarazila.

Pak jsem požádal o pojíždění k benzinové pumpě, kde jsem dostal instrukci čekat na hasiče. Když přišel, tak mi oznámil, že platit mohu jenom kartou Total a zda ji mám. Samozřejmě ji nemám a tak toho využil a benzin mi neprodal ani za hotovost ani za kreditní kartu. Mám si prý tedy někoho sehnat, kdo má kartu na kterou bych mohl natankovat a jemu to pak dát v hotovosti. To byla na zcela prázdném letišti u vzdálené pumpy trochu nepraktická rada a tak jsem se rozhodl odletět. Díky svému pravidlu tankovat vždy a všude kde to jde, to takový problém nebyl, protože jsem měl v nádržích benzín ještě asi na 3 hodiny a letiště Dinard u St Malo bylo vzdálené jen asi hodinu.

Odstartoval jsem radostně do krásné modré oblohy, ale během pár minut začala obloha šednout a mraky se postupně snižovaly. Nakonec jsem letěl v ne moc příjemné výšce kolem 300 m a musel dávat stále větší pozor na to, aby můj let nezarazila nějaká větrná elektrárna nebo anténa vysílačky. Komunikoval jsem s dispečerem radaru letiště Rennes, kterému jsem taky musel asi v půlce sdělit, že měním směr, protože mraky byly až u země a začalo dost pršet. Vracet se mi nechtělo a tak jsem hledal skulinu, kterou bych se mohl protáhnout k 50 km vzdálenému letišti Dinard. To se nakonec podařilo a kolem půl dvanácté jsem přistál.

Počasí vypadalo velmi nejistě a z věže mi řekli, že benzín bude možné dostat až v půl druhé odpoledne, protože místní hasič musel do města. Chtěl jsem si tedy v terminálu prohlédnout internet, ale dověděl jsem se, že nemají wifi. Restaurace byla do třech hodin odpoledne zavřená a tak jsem tam trochu zkrušeně seděl a chroustal sušenky z automatu. Rozhodl jsem se tedy alespoň podat letový plán přes hranici do Jersey. Nabídli mi pro ten účel ale počítač, ke kterému bylo potřeba heslo, které nikdo neměl. Číslo telefonu do místní kanceláře řízení letového provozu nikdo neznal a tak jsem to zkusil přes Prahu, kde mi ochotně vyšli vstříc. To už byla jedna hodina a tak jsem se rozhodl projít i pasovkou, která je pro odlety mimo Schengen povinná. Pasovák, který se evidentně nudil, protože letiště bylo zcela prázdné, pookřál, zavolal svého kolegu celníka a vydali se se mnou k letadlu. Asi půl hodiny mi vyndávali mé pečlivě složené věci, prohledávali je velmi pečlivě a nutili mě otevírat různé montážní otvory na letadle. Pak prošacovali i mě, poděkovali a nechali mě na ploše s mými věcmi kolem letadla. Silný vítr mi vše radostně rozfoukával a já jsem se to opět snažil do svého letadla snášet zpět a uspořádat. Tím mi v tom radostném shonu utekl čas a byly dvě hodiny. Místní hasič, mezitím dorazil a tak jsem měl možnost jít kilometr do jeho kanceláře a dostat žeton k pumpě, kilometr se vrátit, komplikovaně napumpovat benzín jít opět přes celé letiště ten kilometr zpět, zaplatit benzín i letištní poplatky a opět se vrátit k letadlu. To už bylo asi tři čtvrtě na tři a tak jsem nasadil kamery, sedl do letadla a zeptal se věže, jestli mohu nahodit motor. Oznámili mi, že v systému můj letový plán není a tak ať nic nenahazuji. Zavolal jsem do Prahy, tam mi potvrdili, že to do systému dali, ale ani na podruhé to na letišti nenašli – kde byla chyba nevím. Dostal jsem ale z věže najednou číslo, které jsem předtím marně sháněl, zavolal tam, plán mi během chvilky přijali, ale odlet musel posunout o dalších 20 minut, než to projde do celého systému. Kamery běžely, motor už vrčel, abych nevybil baterie čekáním na vysílačce a já jsem čekal.

Nakonec se mi, trochu překvapivě, přeci jen podařilo odstartovat. Udělal jsem dvě otáčky nad St. Malo a vyrazil na méně známé ostrůvky Chausey, které patří ještě Francii. Asi po 10 minutách letu jsem tam dorazil a ostrůvky našel, obletěl, nafilmoval i nafotil. Řízení letového provozu v Rennes mi dalo příkaz přejít už na frekvenci radaru letiště Jersey a tak jsem vstoupil do Británie. 15 kilometrů jižně od Jersey jsem přeletěl a nafotil ostrůvky Minquieres (důvěrně zvané „Minkies“), patřící už k Jersey (tedy již k anglické koruně) a domluvil se na tom, že než přistanu, obletím ještě ostrov Jersey ve směru hodinových ručiček (dvě kamery mířily napravo a tak bych jinak nemohl filmovat). Letěl jsem ve 900 stopách výšky a když jsem se blížil křižování příletu na dráhu 09, tak mi dispečer oznámil, že 5 mílí západně se přibližuje Airbus Easyjetu. Více mi neřekl a tak jsem mu trochu nejistě řekl, že se po Airbusu budu dívat. Po chvilce mi dispečer opakoval znovu stejnou informaci a mně to najednou sepnulo, že pod výškou 1000 stop mi asi neposkytuje radarovou službu a tak mi nemůže říkat, co přesně mám dělat. Rychle jsem oznámil, že dělám „třistašedesátku“ doleva a ten džentleman ve věži si asi oddechl. Airbus vzdálený nějakých 5 km proletěl směrem na dráhu a já jsem v klidu pokračoval kolem ostrova Jersey, patřícího spolu s ostrovy Guernsey, Sark a Alderney k tzv. Normanským ostrovům (Channel Islands) . Pak jsem přistál, zaparkoval na noc letadlo na klubové části letiště, vyplnil pasové formuláře, půjčil si auto a vyrazil na obhlídku ostrova.

Všechny nápisy na ostrově jsou ve francouzštině i angličtině, názvy ulic jsou prakticky jen francouzské, ale mluví se tu anglicky, platí se jerseyskými a anglickými librami a kromě obrany a zahraniční politiky je ostrov nezávislý. V hotelu, který jsem si z letiště rezervoval, neměli překvapivě internet a tak jsem trochu mrzutě odjel v naději, že najít hotel s internetem nebude problém. Všechny hotely se ale ukázaly plné, a tak jsem asi dvě hodiny jezdil, než jsem nakonec místo na přespání našel.